Město Strakonice zažilo od roku 2014 dramatický společenský a politický vývoj. V té době se celostátně projevila nechuť volit tradiční politické strany. Radnice tak ve velké části republiky obsadila malá politická hnutí. Často se dali dohromady dva lidé či malá skupina osob a na kandidátky zapsali rodinné příslušníky, osobní přátele nebo zaměstnance firem.

Ve Strakonicích tomu bylo obdobně a od roku 2014 se zde utváří model, který známe z historických období, kdy nastupovaly totalitní režimy. Scénář zůstává stejný, pouze aktéři jsou již pochopitelně jiní. Nástup totality, pokud nenastane vyloženě ozbrojeným konfliktem, tak i ve Strakonicích až do dnešních dnů přesně kopíruje jižznámé historické scénáře:

První fáze nástupu totality. V roce 2014 nastala revoluce. K moci se dostala skupina osob, jež sesadila předchozí vedení. Ve Strakonicích k tomu stačilo „hlasitě křičet“ v ulicích a publikovat štvavé, zavádějící, ale i vyloženě nepravdivé články zaměřené na předchozí vedení radnice. Na internetu, v letácích a za přispění místního tisku. Revoluci ve Strakonicích tehdy, stejně jako období v dalších letech, ovládl populismus a dezinformace. Přidali se podivní lidé, kterým vyhovuje zmatek. A takoví lidé budou chaos podporovat, ať je jeho tvůrcem kdokoliv. Hlavně, když se něco děje. I když se tím třeba boří hodnoty. A jak se ve Strakonicích říkalo: „Budeme volit Hrdličku, alespoň bude legrace“.

Druhá fáze nástupu totality. Ze zaměstnání a z funkcí na nejrůznějších úrovních a pozicích bylo zapotřebí dostat co možná nejvíce lidí spjatých s minulým vedením města. K vyhazovu ale stačilo, když třeba někdo dosti servilně nepodporoval nové vedení. Likvidace lidí byla tak masivní, že nikdo z občanů ani nestačil přemýšlet o tom, zda důvody odchodů lidí ze zaměstnání a z funkcí byly pravdivé nebo nebyly. Padlo tak například vedení strakonické teplárny, městského pivovaru, kulturního střediska a městské televize.

Třetí fáze nástupu totality. V dalším kroku přicházela likvidace vlastních spolupracovníků. Nová totalita se zbavila svých vlastních lidí, kteří nebyli tak pevně ideologicky ukotveni jako čelo totality. Ve Strakonicích oním čelem totality je Břetislav Hrdlička, Rudolf Oberfalcer starší, František Christelbauer a Josef Zoch. Vyhozeni tak jsou například jejich souputníci, místostarostové Helena Brejchová (rok 2015) a Milan Jungvirt (rok 2017).

Čtvrtá fáze nástupu totality. Tou je normalizace. Novodobá totalita vzbuzuje v lidech pocit klidu, prosperity a vůbec lepších zítřků. Přichází celá řada slibů – a koho z občanů dnes zajímá, že k jejich splnění nikdy nedojde. Heslo „Měníme Strakonice k lepšímu“ ovšem zní krásně. Zvláště, když občané mají krátkou paměť, a možná i díky přemíry informací v dnešní době, si neumí, anebo nechtějí, dávat události do souvislostí. S novou totalitou se navíc postupně propojilo mnoho lidí, a to hlavně ekonomicky. Hodně lidí je na současném vedení města závislé i existenčně, jako zaměstnanci městem ovládaných subjektů. Padnou stará přátelství, normální lidé zapomínají a chtějí mít hlavně klid. Čelo totality přitom dále, ale již v klidu a potichu čistí město ze zákulisí, a to ve stylu normalizačního prezidenta Gustáva Husáka – „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické“ (https://youtu.be/kDVQjHQ48bo). V tomto duchu tak například hlavní ideolog nového vedení Jozef Zoch píše zaměstnavatelům odpůrců Strakonické Veřejnosti a snaží se dosáhnout i naprosto lživými pomluvami toho, aby byli lidé vyhozeni ze zaměstnání i tam, kde Strakonická Veřejnost nemá vliv.

Ve Strakonicích se novodobá totalita jmenuje Strakonická Veřejnost. Jde o hnutí, které vlastně ani neexistuje. Má kolem pěti členů, je sice oficiálně registrované, ale to je vše. Strakonická Veřejnost se stala pojmem, o kterém se ovšem přestalo přemýšlet. Prostě Strakonice vzaly na vědomí, že Strakonická Veřejnost existuje. A už nikoho nezajímá, že jde vlastně o partu podvodníků, šiřitelů nenávisti, dezinformátorů a hlavně populistů. Stále máme na mysli oněch cca pět členů. Další lidé se k nim přidávali z nejrůznějších pohnutek. Někdo se chtěl přiživit na úspěchu, někdo neměl rád někoho z předchozího vedení, někdo neměl vyřízené účty s úředníky na radnici (třeba Hrdlička, Zoch a Svoboda) a někdo vycítil, že u nových pánů mu bude líp. Jiný zase vytušil příležitost postoupit v kariéře a jinak by to prostě nešlo. Skutečných důvodů ovšem může být pochopitelně mnohem více.

Horší skutečností je fakt, že výše uvedená parta lidí začala tunelovat a vykrádat Město a Městem ovládané firmy a subjekty. Oním vykrádání je myšleno nehospodárné nakládání s veřejným majetkem a veřejnými financemi, tedy rozhazování peněz daňových poplatníků v rozporu s principem péče řádného hospodáře. Čtenář asi nyní bude chtít uvést příklady. Těch je ale uvedeno jenom na stránkách magazínu iStrakonice.cz tolik, že by se tento článek stal románem na pokračování. Hezky to shrnul nedávno „odejitý“ ředitel firmy Teplárna Strakonice, a.s., který na Valné hromadě v roce 2022 prohlásil, že když nastoupil do funkce, tak si nejdříve prostudoval články o teplárně na webu iStrakonice.cz. Proto, aby věděl, kde to lidově řečeno nejvíce hoří.

Buďme ale i tady konkrétní, i když doporučujeme si prostudovat články z jednotlivých témat uveřejňovaných posledních osm let na stránkách magazínu iStrakonice.cz. Rozhodně neztratily na aktuálnosti, spíše naopak. Jejich přehled s odkazy najdete na úvodní stránce webu iStrakonice.cz. Strakonická Veřejnost, tedy oněch cca pět členů, si od roku 2014 privatizuje majetek, který sice nevlastní, ale který ovládá. Ať již jde o Radnici, anebo o městem ovládané subjekty. Dnes se již totiž nenosí krást ve veřejných funkcích, byť i to se děje. V dnešní době je totiž výhodnější ukrást si celé město. Přesněji řečeno ovládnout ho a patřičně ho pak „ždímat“. A dokud ještě zbydou peníze na platy, v tomto případě platy zástupců Strakonické Veřejnosti a jejich nohsledů, tak je třeba veřejné statky řádně podojit. Zde se můžeme například odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z roku 2019:

„Míra privatizace veřejného prostoru ve Strakonicích několika jednotlivci sdruženými ve Strakonické Veřejnosti (5 členů) a doslova „kolaborujících“ politických uskupení i tradičních, etablovaných politických stran (...), či spíše jejich čelných představitelů, o jejichž počínání možná ani politické centrály nemají tušení, systematičnost a důslednost, s jakou byl po celé volební období veřejný prostor ve Strakonicích postupně okupován i samozřejmost, s níž vedení města přistupovalo k obsazování řídících funkcí v městských či převážně městských společnostech podle politického klíče či výměnou za politickou loajalitu nejen v případě koaličních partnerů, ale i u opozičních subjektů, jejichž lídři ochotně vyměnili tyto posty za vlastní boj o přízeň voličů, resp. za svobodnou soutěž politických stran a uskupení jako takovou, soud doslova překvapila. Svoboda, resp. svobodné volby a svobodná soutěž politických stran nemůže být prázdnou proklamací. Bezobsažnou floskulí. Ke státu, ale ani k veřejnoprávní korporaci, jakou představuje například obec, nelze přistupovat jako k privátnímu majetku. Obec, ani stát nejsou firma a obecní majetek (teplárna, pivovar aj.) není jeho základním kapitálem. Občan není zaměstnancem vítězné politické strany.“