Zpět na úvodní stránku
Likvidace tajemníka Městského úřadu po Strakonicku – 4. část, aneb co na to jeden z nejvyšších důstojníků Vojenské kontrarozvědky
3.7.2017. Redakci magazínu iStrakonice.cz se podařilo najít jednoho z nejvyšších důstojníků tehdejší Vojenské kontrarozvědky (VKR). Jejím příslušníkem byl přes 30 let a dnes je mu přes 90 let[i]. Jeho totožnost chráníme, proto jsme mu obličej na fotografiích zakryli. Jedná se o unikátní příležitost přečíst si stanovisko člověka, který obecně řečeno byl u toho. Z jeho vyprávění se nám dostává i příběh tajemníka Vladimíra Stronera do jasnějších obrysů. On sám tajemníka nezná. Jeho znalosti fungování Vojenské kontrarozvědky, podložené osobní zkušeností trvající přes 30 let, nám ovšem dávají možnost nahlédnout pod pokličku toho, jak to tehdy skutečně bylo. Podívejme se tedy na příběh Vladimíra Stronera ve světle dalších důkazů a faktů.
Foto 1: Jeden z nejvyšších důstojníků Vojenské kontrarozvědky, které byl příslušníkem přes 30 let – jeho totožnost je redakcí chráněna
Pane plukovníku. Můžete říct, jak bývalá Vojenská kontrarozvědka pracovala?
„Pohyboval jsem se přes 20 let ve vedoucích funkcích této zpravodajské služby. Tak si myslím, že o činnosti Vojenské kontrarozvědky něco vím. Organizačně byla sice začleněna pod Státní bezpečnost, fakticky ale pracovala samostatně a mezi oběma službami existovaly i určité třenice. My jsme se orientovali pouze na vojenské prostředí. Například dnes má Česká republika ani ne dvacet stíhaček.“ (Poznámka redakce: jedná se o 14 gripenů, které má ČR pronajaté do roku 2027 za 4,6 milionu Kč denně). „Tehdejší Československo jich mělo stovky. Prakticky každý den jich byla část ve vzduchu. Na každé letiště vedla železniční vlečka a stály u nich vlaky s vagóny naplněnými palivem. Nikdy ho nebylo nedostatek. Naším úkolem bylo třeba vyhledávat potencionální nebezpečí, kdyby některý z pilotů chtěl se stíhačkou uletět. Nikdy se nám to naštěstí nestalo. Sovětům někdo uletěl, Polákům také, nám ale ne. My jsme neměli úlet do zahraničí ani jeden. To svědčilo o naší dobré práci.“
Vaše činnost se zaměřovala na Československo i na okolní země?
„U Vojenské kontrarozvědky to bylo rozděleno na skupinu „RAZ“ a skupinu „DVA“. Jedni co dělali ven (RAZ) – ty řídila Zpravodajská správa Generálního štábu. Ti měli svoje spolupracovníky. Druzí (DVA), to jsme byli my. My jsme pracovali uvnitř. Nás řídilo Ministerstvo vnitra – i když ze začátku nás také řídil Generální štáb. Po rozdělení už nás ale vždy řídilo vnitro, to se již nezměnilo.“
Zajímalo Vás tedy třeba to, co kdo o někom řekl například u piva nebo v naštvání? U koho jste informace zjišťovali?
„Vůbec ne. Pokud se to tedy netýkalo ohrožení vojenského prostředí. Když by mělo dojít k ohrožení naší armády zvenku nebo zevnitř, to potom ano. Uměli jsme rozlišovat informace, které pro nás byly důležité a které nikoliv. Obyčejná udání jednoho na druhého nás nezajímala. Základem naší práce byla naše vlastní činnost a potom práce s agenty a rezidenty. Dnes si hodně lidí myslí, že třeba agent byl někdo, kdo řekl o sousedovi nebo kamarádovi, že ten řekl to či ono. Není to pravda. Pokud byl někdo zaevidován jako agent, měl založenou složku a řídící důstojník s ním aktivně pracoval. V jeho spise existovaly nejrůznější dokumenty podepsané většinou oběma, podrobné informace o činnosti agenta, na jakou akci byl nasazen, jaké plnil úkoly, jak se osvědčil. Práce s agenty byla jednou z našich nejdůležitějších činností a na to chodily i přísné kontroly. Někdy i třikrát do roka.“
Kolik měl každý řídící důstojník pod sebou agentů a jací to byli lidé?
„Když jich měl deset a více, byl to vynikající výkon. Když jich měl pod pět, šlo o jeho špatnou práci. Mezi agenty byl často někdo z okolí pilotů. Někdy například vojáci z povolání, civilní osoby, kamarádi, soused, anebo dokonce i třeba manželky vojáků. Museli jsme vědět, zda armádě někde nehrozí nebezpečí. Agent vždy musel mít vztah k někomu v armádě nebo k něčemu, co souviselo s armádou nebo zájmovým prostorem. Drby a plky o ničem nás nezajímaly. Vyšší úrovní byli tzv. rezidenti. Mohli to být i zkušení a osvědčení civilisté. Ti na rozdíl od agentů pracovali sami a mohli řídit i své další spolupracovníky. V tom byl rozdíl. Agent musel být vždy řízen pracovníkem Vojenské kontrarozvědky.“
A jak to bylo s vojáky základní služby? Měli jste je mezi agenty?
„Minimálně. Byli to mladí kluci a v čem by nám mohli pomoct? Pokud byli agenty, v tomto případě takový člověk většinou byl v hledáčku Státní bezpečnosti ještě v civilu a nám byl předán po dobu jeho vojenské základní služby. Musel být pro nás něčím zajímavým. Jako agent plnil určité úkoly, pro které byl evidován jako agent. Šlo ovšem o výjimečné případy. Takový člověk byl spíše důvěrník, kterého jsme my sami ani neevidovali. Každý jsme měli kolem sebe plno důvěrníků, ti byli jen naší záležitostí. Důvěrníci nebyli ani předmětem kontroly shora, jednalo se o naše pomocné informátory, se kterými jsme se občas sešli a oni sami ani nemuseli vědět, že s nimi pracujeme. Lidi jsme si jako důvěrníky označovali sami. V roli důvěrníka pracovalo půl štábu. Pokud se zaevidoval jako agent voják základní služby, stávalo se to opravdu minimálně. To už musel být jo rozpracovaný případ, ve kterém by byl ten kluk angažovaný. To bylo málokdy.“
Mohl být někdo zaevidován jako agent a přitom o své registraci nemusel ani vědět?
„To ne. Už jsem říkal, že řídící důstojník s agentem pracoval a v jeho složce musel existovat nějaký agenturní materiál. Musel plnit agenturní úkoly, musel být zařazen do nějakého případu. Jednalo se o tajného spolupracovníka. Nevědomá spolupráce mohla být spíše u důvěrníků, kteří ani netušili, že něco prozrazují. Důvěrník mohl být nevědomým informátorem. Na práci s agenty chodily pravidelné kontroly, prováděly se prověrky, já sám jsem je pravidelně u svých podřízených uskutečňoval. Pokud někdo evidoval agenta a nepracoval s ním, měl u nadřízených problém. Stejně tak, pokud evidoval agenta a ten o tom vůbec nevěděl. I to se stávalo. Následovat mohl kázeňský trest, dostal „világoš“ jak se říká, odebrali jsme mu prémie.“
Kontrolovaly se spisy, anebo i vlastní činnost řídících důstojníků?
„Obojí. Ve spisech musel být pořádek. Kontroloval se jejich obsah, musely v nich být veškeré potřebné dokumenty, ze spisu muselo být patrné, že s agentem je pracováno, že agenti jsou činní. Namátkově se kontrolovala i vlastní činnost řídících důstojníků a agentů v terénu, kdy se šlo s řídícím důstojníkem za agentem. Při kontrolách jsem se ptával: „Ty máš evidovaného člověka a ho… s ním děláš? Kam jsi ho vyslal? Co tam měl dělat? S kým se měl setkat? Jdi do pr….“ To mělo moře souvislostí, to se vše muselo vykazovat. To chtělo obíhačku, mít vedeno, kdy a kde byl nasazen, kolikrát, jak byl odměňován atp. Pokud podřízený vedení spisu zakamufloval blbýma žvástama, já jsem to musel zdůvodnit nahoře a důstojníkovi jsem pohrozil „ještě jednou“…!“ Knihy s evidencí spolupracovníků se vedly na Hlavní správě VKR a my jsme na odděleních měli své.“
Mohl si některý řídící důstojník založit i neaktivního agenta, který o tom neměl tušení? Tzv. „mrtvou duši“?
„Ano, mohl. Hodně tím ovšem riskoval. Byli to ale jenom lidé. Stávalo se, že když někdo neplnil roční plán agentů, tak že si ho lidově řečeno vymyslel. Nemohl ho ale evidovat dlouhodobě. Navíc u toho nečinného agenta muselo být něco, o co se mohl opřít. Co mělo reálný základ. Zkrátka řečeno, určitou dobu si mohl vymýšlet, jak s agentem pracuje a co on už vykonal. Dlouhodobě ovšem ne.“
Pojďme se podívat na konkrétní záznam, týkající se současného tajemníka MěÚ Strakonice pana Vladimíra Stronera. Jeho spis se nedochoval, zhruba po roce byl skartován. Proč? (Poznámka redakce: pana plukovníka jsme s případem seznámili)
„Protože v něm pro Vojenskou kontrarozvědku nebylo nic zajímavého. Nepředal se ani do civilu Státní bezpečnosti. Co by v tom svazku jeho řídící důstojník vykazoval? To by musel ten jeho strýček dojíždět z Anglie jako obchodní zástupce a s vojákem se stýkat. Když neměl styk se strýcem, co mohl dělat? Co by přinášel kontrarozvědce? Jakou činnost by vykazoval? Měl styk se strýcem? Dostával odměny? Musely by být o tom záznamy. Musel by mít aktivní styk s tou Anglií nebo s tím strýcem. Jako agenta ho těžko legálně někdo zaevidoval jen kvůli tomu, že měl strýce v Anglii. Nebo že ten měl přijet na pohřeb – na který nakonec stejně vůbec nepřijel. Já bych mu řekl. „A co s tím agentem děláš? Hoď to do pr….! To si děláš jenom čárky. To nikdo neuznával. Falešné vedení někoho.“
Foto 2: Reprodukce dvou záznamů Vojenské kontrarozvědky týkajících se osoby dnešního tajemníka Vladimíra Stronera ve dvou knihách (hlavní a pomocná kniha, jde o JEDEN záznam) – samotné zápisy nic neříkají o jeho vědomé či nevědomé spolupráci s VKR
Poznámka: Obrázek můžete zvětšit jeho zobrazením na nové kartě nebo si ho uložit v plném rozlišení příkazy, které se objeví po kliknutí na obrázku pravým tlačítkem myši. Text zvětšíte i tak, že na klávesnici stisknete tlačítko CTRL a budete ho držet za současného otáčení kolečkem myši směrem od sebe.
Mohl být tedy evidován Vojenskou kontrarozvědkou neoprávněně, bez jeho vědomí? Třeba právě proto, že měl strýce v Anglii?
„Mohl. Byl na to dokonce vhodným kandidátem. Kdyby byl převzat již z civilu od StB, nebyl by zaevidován až za rok po nástupu na základní vojenskou službu. Kontrarozvědka by ho registrovala jako agenta hned. To se mi nezdá. Nechápu, čím by mohl být devatenáctiletý mladíček sloužící u vojenské hudby pro kontrarozvědku zajímavý! Pamatuji se, že v Kroměříži kde sloužil, se pořádaly celorepublikové hudební soutěže armádních uměleckých souborů. Na ně jsem tam sám chodíval.
Znovu opakuji, jako agent by musel vyvíjet činnost, musel by být nasazen v nějakém případu. A že by ten případ vznikl až na vojně? Pochybuji. Spíše to vypadá, že ho zaevidoval horlivý řídící důstojník, aby naplnil svoji kvótu agentů. Jako důvod založení spisu mohl použít právě toho strýčka v Anglii. Do jeho spisu pak sám zapisoval, že se voják záklaďák – „agent“ s ním například snaží spojit. Po roce záklaďák odešel do civilu, důstojník dal spis na skartaci, protože se „agent“ „neosvědčil“, no ale on měl svoji kvótu získaných agentů splněnou a udělal si čárku. Rok mohl své nadřízené klidně blamovat. Když by potom hrozilo prasknutí, spis nechal skartovat, protože byl k ničemu. Spisy se startovávaly v Praze. Nikdo mu už na jeho podvod nemohl přijít. Sám jsem takové případy zaznamenal. Třeba Bořek XY.“ (Poznámka: Redakce příjmení zná). „Ten to tak dělal a zakládal falešné spisy agentů.“ Ten Stroner nejspíš nedělal ani nevědomou spolupráci. Pokud ho důstojník zaevidoval jako černou duši.
Možné také je, že přišel někdo z StB ještě z civilu na kontrarozvědku, že tento voják má strýce v zahraničí, kterého již delší dobu v Anglii oni sledují, je to zájmová osoba. Mohli říct, aby se na něho na vojně zaměřili, jestli nepustí nějaké informace. Tímto mohl v případu figurovat. A důstojník kontrarozvědky, nějaký „pilfousek“, ho mohl iniciativně založit jako agenta, u kterého měl na rok podklady pro založení spisu. Mohl nadřízeným tvrdit, „oni tady byli z StB, to je nějaký případ…“. A vojáček o tom nemusel ani vědět. Důstojník mohl tvrdit, že se objevily náznaky možnosti získat informace a spolupráce. Případ byl potom vysněný a evidovaný načerno. Šlo vlastně o falešnou akci. Takoví koumáci byli, kteří neměli agenty, tak si je prostě vymysleli. V Praze ho zaevidovali a orgán měl činnost. I když se na to přišlo, v centrální evidenci již zůstal. Stávalo se to, nebyl to jediný případ. Kluk – záklaďák přitom k tomu přišel jak slepý k houslím.“
Foto 3: O době před více než 40 lety může spekulovat kdokoliv. Je vždy ale zajímavé to vše slyšet od člověka, který tu dobu prožil a byl u toho. Jedná se o důležitou mozaiku do celkového puzzle. Na snímku jeden z nejvyšších důstojníků Vojenské kontrarozvědky, které byl příslušníkem přes 30 let – jeho totožnost je redakcí chráněna
Můžete říct, jak se agentům dávala krycí jména? Tajemník Vladimír Stroner je evidován jako „Tesla“. A pod stejným krycím jménem je evidováno v seznamech zhruba 200 osob.
„Krycí jména dával buďto řídící orgán, často si je ale dávali lidé sami. Třeba měl agent kdysi dívku Jarku, tak měl krycí jméno Jarka. Krycí jména měli jen agenti, důvěrníci ne. Na krycí jména nebyla žádná pravidla, u falešného spisu si ho mohl řídící důstojník klidně vymyslet.“
A co říkáte dosud platnému lustračnímu zákonu?
„Já nevím, že se ještě pořád o to opírají. Kde se jim to hodí, tam to vytáhnou. Když chtějí na Stronera použít lustrační zákon, tak ať mu dokáží nějakou činnost! I když je dnes v číselné řadě v seznamu, nic to nedokazuje. Nikdo už třeba neví, že svazek byl skartován jenom proto, že se jednalo o falešnou evidenci. V seznamu ale zůstal. Na to se dneska nikdo neptá, že se to mohlo i takhle stát. No, mohlo. Dnes se říká, jaký byl tenkrát šlendrián, a tady ukazujou, jaká že byla poctivost. Dneska, ještě třicet let po skončení, tak kontrarozvědka vlastně nadále pracuje. A nikoho nezajímá, že mohlo jít i o podvod. Někteří kluci z kontrarozvědky byli podvodníci. Já jsem jich zažil. Ne jednoho. Více než 20 let jsem dělal náčelníka. To bylo kontrol a výkazů, které jsem udělal. Vše se dá ale zakamuflovat. Dnes i dříve. I když jsem šťoural já, šťourala Praha, vše jsme neodhalili. Tady v tom případě to mohl důstojník postavit na tom strýčkovi v Anglii a mohlo mu to vycházet. A za rok takto mohl falešně zaevidovat dalšího kluka, který byl na vojně jako záklaďák. Takoví koumáci byli. Takhle mohli udělat agenta, protože chtěli být odměněni, chtěli být povýšeni, chtěli sloužit, tak si to riskli.“
Co byste řekl na závěr?
„Kdyby stálo mezi životem a smrtí a měl jsem – a lidi věděli co vo tom vím já, a byl jsem postaven před rozhodnutí – život nebo smrt, nikdy bych to neriskoval! Jen podle seznamů nikdy! To kdo neví, tak… Může si to risknout teda a může ho jít pověsit. Ale udělá velkou chybu! Zdaleka to tak nebylo. Hlavní hodnocení příslušníků Vojenské kontrarozvědky u nás bylo, kolik má spolupracovníků, tzn. agentů. A za to byly odměny a prémie. I když žádné velké. Dvě tři stovky, když to byla pětistovka, to bylo slávy. Takže tak. To je již historie, která byla všelijaká.“
Foto 4: Pamětní medaile Vojenské kontrarozvědky z roku 1981
Karel Janský
[i] Redakce zná přesný věk i přesnou délku jeho služby u Vojenské kontrarozvědky. Z důvodů ochrany jeho soukromí však neuvádíme přesná čísla, aby nemohl být takto identifikován. Obě skutečná čísla jsou ovšem vyšší, než ta zde uváděná.
Obsah fotografií: Foto 1 – Jeden z nejvyšších důstojníků Vojenské kontrarozvědky, které byl příslušníkem přes 30 let – jeho totožnost je redakcí chráněna; foto 2 – Reprodukce dvou záznamů Vojenské kontrarozvědky týkajících se osoby dnešního tajemníka Vladimíra Stronera ve dvou knihách (hlavní a pomocná kniha, jde o JEDEN záznam) – samotné zápisy nic neříkají o jeho vědomé či nevědomé spolupráci s VKR; foto 3 – O době před více než 40 lety může spekulovat kdokoliv. Je vždy ale zajímavé to vše slyšet od člověka, který tu dobu prožil a byl u toho. Jedná se o důležitou mozaiku do celkového puzzle. Na snímku jeden z nejvyšších důstojníků Vojenské kontrarozvědky, které byl příslušníkem přes 30 let – jeho totožnost je redakcí chráněna; foto 4 – Pamětní medaile Vojenské kontrarozvědky z roku 1981.
Autoři a zdroj fotografií: Foto 1 – Karel Janský; foto 2 – Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra ČR; foto 3 a 4 – Karel Janský.