Zpět na úvodní stránku
Likvidace tajemníka Městského úřadu po Strakonicku – 5. část, aneb našli jsme dalšího, režimem stejně poškozeného člověka
24.7.2017. Redakci magazínu iStrakonice.cz se podařilo najít dalšího falešně registrovaného vojáka základní služby, pana XY. Byl evidován u Vojenské kontrarozvědky (VKR) stejně, jako tajemník Vladimír Stroner. Osudy obou těchto mužů si jsou velmi podobné. Ani jeden o své registraci nevěděl a oba byli ve stejné době na vojně na dvouleté základní vojenské službě. Oba také sloužili pod týmž velením a pod působností stejného oddělení VKR. Oba dva byli registrováni až ke konci vojny a hlavně – oba měli příbuzné v tehdy nepřátelské kapitalistické cizině. Toho s velkou pravděpodobností využil pracovník VKR a oba zaevidoval jako agenty. Třeba pro vyšší plat, pro povýšení, anebo prostě si chtěl zjednodušit své tehdejší pracovní povinnosti.
Foto 1: Kniha evidence oddělení Vojenské kontrarozvědky 3. motostřelecké divize
Jelikož ve Strakonicích vládnou pomstychtiví lidé, pro jistotu neuvádíme jméno člověka, kterého jsme našli. Ani nic jiného, na základě čeho by mohl být identifikován. Redakce ovšem jeho jméno s příjmením a další identity samozřejmě zná.
Zaparkoval jsem auto u domu člověka, který byl evidován VKR jako agent a sloužil ve stejné době a pod stejným velením jako tajemník Vladimír Stroner. Z předchozího našeho pátrání již víme, že na tajemníkově registraci je něco podivného. Dalším zkoumáním okolností případu jsme zjistili, že registrace pana XY se podobá té tajemníkově jako vejce vejci. V tuto chvíli ovšem ještě nevím, zda se naše podezření, co se týká pana XY, potvrdí nebo ne. Netuším ani, jak bude pan XY na mou přítomnost reagovat. Ví vůbec, že je evidován jako agent VKR?
Stojím před rodinným domem v blíže neurčeném městě a zvoním na zvonek. Po chvíli přichází mladý muž. Hned mi je jasné, že ten tím člověkem, kterého hledám, určitě není. Proto přes plot volám. „Dobrý den, prosím vás, bydlí tady pan XY?“ Muž se na oplátku ptá, jakého křestního jména má být ten, kterého má zavolat. Ještě dodává otázku, koho má ohlásit. Upřesňuji svůj dotaz a představuji se. Muž mizí v domě. Zanedlouho ze schodů schází pán důchodového věku. Je v dobré fyzické kondici a hned je vidět, že se jedná o člověka hodně pracujícího rukama.
Zdravím pána a pokračuji ve zdůvodnění mé návštěvy. „Dobrý den. Prosím vás, mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“. Muž souhlasí a zve mě brankou dovnitř na dvorek. Nejdříve se omlouvám za vyrušení a představuji se. Pak pokračuji. „Jsem redaktorem webového magazínu iStrakonice.cz a potřeboval bych vaši pomoc. Na oplátku mohu zase pomoci já vám“. Pán se trochu zarazí a hned dodává, že on nemá počítač. Uklidňuji ho a vysvětluji důvod mé návštěvy. Ptám se, zda náhodou nezná nějakého pana Stronera. Dočkávám se záporné odpovědi. Proto pokračuji v mém zdůvodnění návštěvy.
Seznamuji ho s tím, že pan Stroner byl v Kroměříži na vojně a dostávám bleskovou odpověď. On prý v Kroměříži na vojně nebyl. Pokračuji proto dál a ptám se, jestli nebyl na vojně někde v okolí a pod jakým vojenským uskupením sloužil. „Ne, já jsem na vojně v Kroměříži nebyl. Sloužil jsem v Přáslavicích u tankistů. A skutečně netuším, pod koho jsme spadali“.
Foto 2: Kniha evidence oddělení VKR 3. motostřelecké divize je dobře zabezpečena proti vytrhnutí stránek či jejich dodatečnému vkládání – příklad číslo 1
Zde musím udělat od našeho rozhovoru menší odbočku. Protože jsem se na návštěvu dobře připravil, hned jsem byl v obraze. Pan XY sloužil u 33. tankového pluku v Přáslavicích a ten patřil podobně jako posádková hudba v Kroměříži pod stejné oddělení VKR u 3. motostřelecké divize. Obec Přáslavice najdeme 5 km východně od Olomouce a 40 km severně od Kroměříže, kde pod posádkovou hudbou u VÚ 1535/H (H jako hudba) sloužil tajemník Vladimír Stroner. Posádková hudba spadala pod posádkovou správu. Její dokumenty z dob minulých najdeme ve fondu číslo 826 ve Vojenském ústředním archivu v Olomouci.
Foto 3: Kniha evidence oddělení VKR 3. motostřelecké divize je dobře zabezpečena proti vytrhnutí stránek či jejich dodatečnému vkládání – příklad číslo 2
Pro nevojáky si připomeňme, jak se dělí armáda, konkrétně pozemní vojsko. Začněme od nejmenší jednotky – družstva. To má asi 12 mužů (může být i 6 až 20). Následuje četa, ve které bývá 5-20 vojáků (může být i 20 až 80). Zhruba 3 až 5 čet tvoří rotu se 75 až 200 vojáky. Další jednotkou je prapor, který má sílu 300 až 1 500 vojáků. Ze 2 až 4 praporů můžeme utvořit pluk. Takovou mezi jednotkou je pak brigáda, sestavená ze 2 až 5 praporů či pluků. Kolem 20 000 vojáků tvoří divizi a několik divizí vytvoří armádní sbor. Sbor čítá nejméně dvě divize. Další celek armáda je již organizovaným ozbrojeným sborem státu. Armády se ještě mohou slučovat do skupiny armád. Počty vojáků jsou orientační.
Podívejme se nyní, jak se členila VKR v oblasti, kde sloužil tajemník Vladimír Stroner i pan XY. Nejvyšším orgánem oblasti byl Odbor VKR 4. armády Západního vojenského okruhu Písek (O VKR 4. armády ZVO). Ten spadal pod Správu VKR Západního vojenského okruhu Tábor (S VKR ZVO). Správa spadala již přímo pod Hlavní správu Vojenské kontrarozvědky Praha (HS VKR), přesněji pod její I. ZN HS VKR.
ODBOR VKR 4. ARMÁDY PÍSEK SE DĚLIL NA NÁSLEDUJÍCÍ ODDĚLENÍ:
1. oddělení (štáb a PPUZ 4.A)
OVKR VÚ 1553 Kroměříž – 3. motostřelecká divize – zde u posádkové hudby Kroměříž sloužil tajemník Vladimír Stroner. Spadal pod ní i pan XY. V Kroměříži také sídlil štáb divize.
OVKR VÚ 7351 České Budějovice – 15. motostřelecká divize
OVKR VÚ 6184 Tábor – 9. tanková divize
OVKR VÚ 4553 Havlíčkův Brod – 4. tanková divize
Organizační struktura VKR navazovala v zásadě na organizaci ozbrojených sil tehdejší ČSSR a vycházela z potřeb rychlého přechodu na válečnou organizaci. Podle tabulek mírových počtů bylo u celé VKR plánováno celkem 994 funkcí, kdy například k lednu 1990 bylo skutečně obsazeno 963 funkcí. V té době měla VKR pro své použití 154 samopalů, 1 000 pistolí, 574 osobních automobilů, 90 nákladních automobilů (včetně štábních), 1 autobus a 80 motocyklů.
U námi zkoumaného Odboru VKR 4. armády Písek bylo k lednu 1990 plánováno 81 zaměstnanců a skutečně obsazených míst bylo 80. Oddělení VKR VÚ 1553 Kroměříž – 3. motostřelecká divize, které evidovalo tajemníka Vladimíra Stronera i pana XY, mělo v té době plánováno 13 zaměstnanců a skutečně obsazených míst bylo 13. Odbor v té době neměl ani jeden samopal ani autobus. Disponoval 81 pistolemi, 61 osobními automobily, 14 nákladními automobily a 6 motocykly.
POD 4. ARMÁDU PÍSEK SPADALY TYTO ÚTVARY:
4. provozní prapor (Písek)
331. těžká dělostřelecká brigáda (Hranice)
21. dělostřelecká základna (Kostelec nad Orlicí)
332. kanónová dělostřelecká brigáda (Jičín)
217. protitankový pluk (Lešany)
5. průzkumný dělostřelecký oddíl (Rychnov nad Kněžnou)
251. protiletadlový raketový pluk (Kroměříž)
4. radiotechnický prapor (Vimperk)
1. ženijní brigáda (Pardubice)
72. pontonový pluk (Kamýk nad Vltavou)
2. spojovací pluk (Písek)
24. spojovací pluk dálkových spojů (Písek)
74. radiotechnický pluk zvláštního určení (Horažďovice)
4. smíšený pluk radioelektronického boje (Český Krumlov)
105. prapor chemické ochrany (Jaroměř)
51. vrtulníkový pluk (Prostějov)
51. letištní prapor (Prostějov)
61. rota spojovacího a radiotechnického zabezpečení (Prostějov)
52. letka velení a průzkumu (Havlíčkův Brod)
52. letka letištního a radiotechnického zabezpečení (Havlíčkův Brod)
104. letka bezpilotních průzkumných prostředků (Krašovice)
4. brigáda materiálního zabezpečení (Pacov)
14. silniční prapor (Vimperk)
3. motostřelecká divize (Kroměříž) – patřil sem tajemník Vladimír Stroner i pan XY
4. tanková divize (Havlíčkův Brod)
9. tanková divize (Tábor)
15. motostřelecká divize (České Budějovice)
POD 3. MOTOSTŘELECKOU DIVIZE SPADALY TYTO ÚTVARY:
1.10.1958-1979 13. rota chemické ochrany
1.10.1958-1.11.1991 2. ženijní prapor
1.10.1958-1.10.1968 3. dělostřelecký pluk
1.10.1958-1.10.1961 3. prapor technického zabezpečení
1.10.1958-1.9.1961 3. průzkumný prapor
1.10.1958-1.11.1991 3. spojovací prapor
1.10.1958-1.11.1991 33. tankový pluk – zde sloužil pan XY
1.10.1958-1.12.1991 4. motostřelecký pluk
1.10.1958-1.12.1991 5. motostřelecký pluk
1.10.1958-1.11.1991 6. motostřelecký pluk
1.10.1958-1.9.1961 93. raketometný oddíl
1.9.1961-1.9.1966 3. průzkumná rota
1.10.1961-1.9.1976 3. technické opravny
1.9.1966- 1969 14. samostatný dělostřelecký oddíl
1.9.1966-1.11.1991 3. průzkumný prapor
1.10.1968-1.11.1991 361. dělostřelecký pluk
1969-31.12.1989 14. samostatný raketometný oddíl
1.9.1976-1.11.1991 3. prapor oprav techniky
1979 13. prapor chemické ochrany
1979-1988 3. baterie velení a dělostřeleckého průzkumu
13. protiletadlový pluk
posádková hudba – zde sloužil tajemník Vladimír Stroner
Uskupení 3. motostřelecké divize, pod kterou spadal tajemník Vladimír Stroner i pan XY, vznikla 1. října 1958 jako nástupce 3. mechanizované divize (ještě dříve 13. mechanizovaná divize). Zanikla 1. listopadu 1991, kdy ji opět nahradila 3. mechanizovaná divize. Po její reorganizaci vznikla 1. října 1994 Sedmá mechanizovaná brigáda „Dukelská“. V roce 2004 se přemístila do Hranic na Moravě, kde působí dosud. Po celou dobu své existence byla 3. motostřelecká divize mimo jiné dislokována i v Kroměříži, kde působila rovněž posádková hudba. Celé 3. motostřelecké divizi, v době působení tajemníka Vladimíra Stronera i pana XY, velel plukovník Milan Matulík (1972-1976), plukovník Miloslav Maťašák (1976) a plukovník Jaroslav Kostečka (1976-1977). Náčelníky štábu byli plukovník Jindřich Bartolšic (1972-1976) a major Evžen Mrázek (1976-1982). Právě u štábu této divize působila VKR evidující oba muže.
Rozhovor s panem XY jsem musel na chvíli přerušit, jelikož jsem překážel projíždějícímu autu. Pán mi sám nabídl, abych zajel do dvora a hned mi také otevřel branku. Jeho nabídku jsem přijal a za chvíli náš hovor tak mohl pokračovat. Popsal jsem mu krátce situaci ve Strakonicích a vylíčil mu, jací lidé dnes ovládají město. Následně jsem se mu omluvil, že jsem ve svazcích VKR našel i jeho jméno a že se mi ho podařilo vypátrat. Pan XY byl zjevně překvapený a jenom pronesl. „Vůbec o ničem nevím. Já jsem sloužil jako písař u náčelníka štábu 1. tankového praporu. Nikdy jsem neměl s Vojenskou kontrarozvědkou vůbec nic společného. Nikdy jsem se ani s nikým od nich nesešel. Já nemám vůbec ponětí, o čem tu vlastně mluvíte. Skutečně netuším“. Pán se tvářil trochu vyděšeně. Evidentně mi z počátku moc nedůvěřoval a asi ani nevěřil.
Zkusil jsem tedy otázku, na kterou jsem tak trochu očekával určitou odpověď. To proto, že jsem se na schůzku skutečně důkladně připravil. „Neměl jste někoho z příbuzenstva v zahraničí? Třeba strýčka nebo tetičku?“ Pán se hned chytil a sám začal povídat. A já hned věděl, že má cesta za ním nebyla zbytečná. Přede mnou se začal odvíjet příběh starý 42 let. „No jo! To byli příbuzní v Německu. Můj děda byl Němec, dožil se 92 let a táta byl po něm také Němec. V padesátých letech ale tátu bolševici donutili se vzdát německého občanství. Ten papír mám dodnes schovaný. Máma byla Češka. Takže šlo o příbuzné mého dědy, kteří bydleli ve Stuttgartu. Vím, že dědova sestra žila také v Německu. Ještě k dědovi. Vyprávěl mi, že za Protektorátu ho v nedaleké vyšetřovací místnosti gestapa zmlátili Němci za to, že si vzal za manželku Češku. A ve stejné místnosti ho potom v roce 1948 zmlátili bolševici, protože byl Němec.“
Aby mi pán věřil, předávám mu vytištěné stránky z knihy VKR s jeho registrací. Byl zaevidován ve druhém roce jeho vojenské služby a po odchodu do civilu se jeho spis skartoval. Stejně, jako tomu bylo u tajemníka Vladimíra Stronera. A stejně jako u pana Stronera byl pan XY veden v hlavní i pomocné knize VKR. Paradoxně stejně jako pan Stroner nebyl veden jako agent v hlavní knize, kdežto v pomocné ano. Jedním písmenem „A“ nad svým jménem. Pán přitom vůbec ani netušil, kde mohl přijít ke svému krycímu jménu, pod kterým byl zaevidován. Pouze dodal. „To je hrozný, to jsem nikdy neviděl! To jméno mi vůbec nic neříká. Kde jste to ofotil? Koukám na vás jako z jara. A ode mne potřebujete co? V čem já vám můžu pomoct?“
V krátkosti pánovi sděluji, že tyto záznamy jsou dnes volně přístupné na internetu komukoliv. Na jeho otázku upřesňuji, že nepotřebuji nic, že mi šlo jen o to si potvrdit teorii získanou studií historických materiálů bývalé VKR. Že i on byl bez jeho vědomí zapsán jako agent VKR. Stejně jako pan Stroner ze Strakonic. Odpověděl jsem mu tedy, že mi pomohl již svým vyprávěním o příbuzenstvu v zahraničí.
Pán za chvíli začal vyprávět dále. „Naši příbuzní sem do Československa jezdili, to si pamatuji. Bylo to někdy v letech 1964 až 1996. Děda bydlel asi 200 metrů od místa, kde stále bydlíme. Jak jsem již říkal, byli to jeho příbuzní. Děda je už dlouho po smrti. A můj táta umřel ještě před ním. To mi bylo kolem 24 let. Příbuzní se jmenovali Ervín N. a Otto H. Dokonce si pamatuji u Ervína SPZku jeho bílého Fordu Taunus – WNAS XXX (Poznámka: číslo záměrně neuvádíme celé). To si pamatuji, jako by to bylo včera. A ještě něco. Moje sestřenice se v roce 1970 vdala legálně do Itálie.“
Foto 4: Bílý Ford Taunus, kterým jezdil Ervín N. z Německa, příbuzný pana XY – ilustrační foto
„Ještě si na něco pamatuji. Ervín byl šéfem nějakých spolkových pošt a Otto měl modrý NSU Prinz. Jednou, když od nás odjížděli, tak asi 300 kroků od domu je hned stavěla Veřejná Bezpečnost. To muselo být na udání. Dali mu dýchnout a dostal pokutu, protože nadýchal. Moc mu totiž chutnalo naše pivo. Pamatuji si ještě, že ten strejda, o kterém tady mluvím – ten Ervín, tak pozval mě a bráchu na závody F1 do Německa. A nás tenkrát nepustili. Brácha měl navíc před vojnou. Prostě nebylo v zájmu republiky.“
Foto 5: Modrý NSU Prinz, kterým jezdil Otto H. z Německa, příbuzný pana XY – ilustrační foto
Z dosud uvedeného je patrné, že Státní bezpečnost (StB) sledovala rodinu ještě před nástupem pana XY na vojnu. Děda byl Němec, příbuzní Ervín s Ottem jezdili z Německa do Čech a sestřenice se vdala do Itálie. Později, když šel pan XY na vojnu, StB ho mohla předat VKR, aby ho sledovala. Přece jenom byl pro tehdejší stát a jeho zřízení potenciálně nebezpečný. Bylo by skutečně zvláštní, kdyby se o rodinu StB dlouhodobě nezajímala. Byla pro stát zdrojem možného nebezpečí. Zároveň ovšem i zdrojem důležitých informací. Jednoduše řečeno, pan XY byl potencionálně zajímavý pro tajné služby tehdejšího Československa.
Že by byl pan XY vědomým agentem VKR? Příslušník rodiny s kořeny v tehdejší kapitalistické Německé spolkové republice (NSR), navíc s protisocialistickým smýšlením? A že by vědomě někdo z rodiny spolupracoval s VKR? Navíc jen po dobu jednoho roku, a to ještě před koncem vojenské základní služby pana XY? To je velice nepravděpodobné. Je to lidově řečeno postavené na hlavu. Rodina v 70. letech minulého století si navíc žila vlastním životem a tehdejší zřízení se Státní bezpečností ji nijak významně neohrožovalo. Nepravděpodobná je tedy i spolupráce tzv. ze strachu či na základě vydírání.
Bratr pana XY si dokonce ještě v osmdesátých letech postavil načerno letadlo, se kterým chtěl uletět za hranice. Někdo ho ovšem udal a estébáci mu sebrali z letadla vrtuli. Pan XY pokračuje. „Táta byl navíc skaut a já byl skaut po něm. Bývalému režimu bych rozhodně nepomáhal.“
Pana XY prý nikdo z VKR nikdy nekontaktoval. Pokud ale horlivý, nebo spíše na tehdejší dobu neschopný, důstojník měl málo zaevidovaných agentů, pan XY byl pro něho vítanou „kořistí“. Nebyl problém na něho rok před koncem vojny zavést svazek agenta a popisovat v něm, jak ho důstojník „řídí“ a nabádá, aby se spojil s příbuznými v Německu či sestřenicí v Itálii. Mohl literárně rozvádět, jak se chystá „získaného agenta“ zpravodajsky vytěžovat a co všechno s ním plánuje uskutečnit. Kostru takového příběhu, stejně jako u pana Stronera, vytvořil sám život – příbuzní žili v nepřátelské cizině.
Jak jsme ovšem uvedli v předchozím dílu našeho seriálu, ani u tehdejší VKR nebylo jednoduché podvádět. Kontroly byly velice přísné. Někomu ale přece jenom stačilo takového vojáka základní služby u sebe evidovat pouze rok. Třeba pro povýšení, pro prémie, anebo prostě jenom proto, aby se nepřišlo na skutečnost, že je neschopný zajistit si agenty. Za rok šel pan XY do civilu, proto evidující důstojník nechal jeho svazek skartovat. Jeho podvod tak již byl nedohledatelný. A třeba to zkusil hned nebo za čas s někým dalším. Pokud by ve spisech pana Stronera nebo pana XY bylo uvedeno něco skutečně zajímavého, kdyby se jejich spolupráce s VKR opravdu rozvíjela, jejich spisy by nepochybně skončily v archivu VKR nebo by byly předány do civilu pod další dohled v režii StB. To se ale ani u jednoho nestalo.
Jedná se o velmi podobný příběh, jaký pravděpodobně postihl i nynějšího strakonického tajemníka MěÚ Vladimíra Stronera. Ty dva pány spojují příbuzní v zahraničí, kteří někomu asi poskytli záminku pro zavedení mladých kluků, lidově řečeno, takových ani ne dvacetiletých „uch“. Oba o kontrašpionáži pravděpodobně neměli ani povědomí. Oba mladíci, jeden hudebník sloužící beze zbraně a druhý u psacího stroje na štábu.
Jak byla tehdejší Československá lidová armáda v některých případech paradoxní, svědčí i část vyprávění pana XY. „Já jsem dělal výcvikové plány nejen pro prapor, dělal jsem je i pro celý pluk. Důstojníci mi nakoupili chlast, pustili mi rádio Laxmberk a já jsem do rána seděl a dělal po praporech výcvikové plány. Dokonce mi nabídli asi půl roku před civilem, jestli se nechci stát vojákem z povolání.“ K tomu pan XY dodal. „Ze mě by vojáka neudělali ani bohově, to ani náhodou!“
Nyní si ukážeme příklad toto, jak je při interpretaci historie důležitá znalost tehdejších reálií a zvyklostí. Pro vysvětlení předchozího odstavce si uděláme opět malou odbočku od našeho vyprávění. Když jsem byl já sám na vojně (Poznámka: autor článku), jednou jsem se z neznalosti omylem přiznal, že umím psát na psacím stroji. A to byl pro mne malér. Vojáci ovládající umění psát na stroji byli na vojně ceněni. Na jednu stranu se nemuseli tak často účastnit stále se opakujících pořadových cvičení, na druhou stranu ale zase neměli o víkendech a o večerech čas na osobní volno a odpočinek. Neustále se totiž psaly nejrůznější výcvikové plány a další materiály. Proto jsem se také po svém převelení k jinému útvaru po půl roce základní vojenské služby již nepřiznal, že psát na stroji umím. Zde také najdeme odpověď na možnou otázku, proč pan XY pracoval na štábu a měl přitom příbuzné v zahraničí. Umění psát na stroji totiž bylo v té době na vojně skutečně velkou raritou i prioritou zároveň.
Ještě k té odbočce. Naše rodina (Poznámka: rodina autora článku) má s příbuznými v zahraničí rovněž své zkušenosti. Můj otec měl na vojně také problémy, jelikož dvě blízké příbuzné jsme měli v kapitalistickém Německu. A to byl vážný problém, díky kterému otec nesměl sloužit tam, kde původně chtěl. Tedy u raketového vojska. Jednou teta Marie (na snímku) přijela na návštěvu do tehdejšího Československa. Otec ji vozil na motorce po výletech, čímž ovšem hodně riskoval. Kdyby se tehdy na to přišlo, měl by hodně velké problémy. Ty sice měl i tak, ovšem to se již psal rok 1968 a bylo by to na jiné vyprávění.
Foto 6: Teta Marie, díky které měl otec autora tohoto článku v práci problémy – teta bydlela v tehdejší kapitalistické Německé spolkové republice
Díky otcovu problému s přijetím sovětských vojsk v roce 1968 jsem měl ale zase problémy na vojně já sám. (Poznámka: autor článku). Jako voják základní služby jsem se ani já proto nevyhnul pohovoru s příslušníkem VKR. Dnešní pohled na dobu před rokem 1989 bývá často mírně řečeno neobjektivní. Tehdy nešlo jen tak říct „Já s vámi mluvit nebudu“. Člověk musel, i když nechtěl. Záleželo jenom na tom, co jim řekl a jak se „diplomaticky“ snažil, aby první pohovor byl také tím posledním. Proto, když tajemník Vladimír Stroner s VKR na jejich žádost jednou mluvil, nelze z tohoto rozhovoru vůbec nic vyvozovat.
Pojďme ale zpět k rozhovoru s panem XY. Pán si ještě vzpomněl, že mu táta před vojnou pomáhal vyplnit nějaké papíry, ve kterých se zmiňovali o příbuzných v zahraničí. Také si vzpomněl, že když příbuzní z Německa přijeli, šli do kavárny a tam je nějací příslušníci legitimovali. Ještě si vzpomněl, že když příbuzní přijeli z Německa, že se zajímali o nedalekou továrnu pracující pro letecký průmysl. Táta mu říkával, že o některých věcech nesmí venku mluvit. Podrobnosti si už ale pan XY nepamatoval.
Ještě k vojně pana XY. Nakonec si přece jenom na něco konkrétního vzpomněl. Pomohl kdysi jako písař jednomu vojákovi základní služby. Snad mu měl napsat tajně dovolenku, ke které měl jako písař přístup. Jmenoval se Jirka H. a sloužil s ním. (Poznámka: redakce celé jméno zná). Jirka měl ale problémy ohledně náboženství, patřil totiž k Jehovistům. Byl to ovšem podle pana XY „dobrej kluk“. Pan XY si matně pamatoval, že za ním v té době někdo přišel a říkal mu, že kdyby onoho Jirku H. o něčem slyšel mluvit, aby to řekl. Tím prý tato epizoda ale skončila a nikdo se již na nic víc neptal. I to ovšem mohl být impuls pro zavedení složky agenta na pana XY. Kdo ví… Na závěr pan XY řekl, cituji přesně: „Tohleto je jak blesk z čistýho nebe. Kdybych věděl kdo mě zaevidoval, tak mu ustřelím palici ještě dneska tomu haj....i jednomu, co to vymyslel.“
Foto 7: Evidenční seznamy bývalé Státní bezpečnosti (StB) a Vojenské kontrarozvědky (VKR) obsahují různá jména. Tak například v jižních Čechách je evidován v Protokolu registrace svazků spolupracovníku i Josef Zoch pod krycím jménem Liška. Těžko říct, o koho jde.
Budeme ale pátrat, autor tohoto článku má naštěstí s lovem lišek bohaté zkušenosti…
Poznámka: Obličej autora je zakrytý, jelikož ve Strakonicích jsou darebáci, kteří vykrádají weby a potom získané fotky zneužívají.
Karel Janský
Obsah fotografií: Foto 1 – Kniha evidence oddělení Vojenské kontrarozvědky 3. motostřelecké divize; foto 2 – Kniha evidence oddělení VKR 3. motostřelecké divize je dobře zabezpečena proti vytrhnutí stránek či jejich dodatečnému vkládání – příklad číslo 1; foto 3 – Kniha evidence oddělení VKR 3. motostřelecké divize je dobře zabezpečena proti vytrhnutí stránek či jejich dodatečnému vkládání – příklad číslo 2; foto 4 – Bílý Ford Taunus, kterým jezdil Ervín N. z Německa, příbuzný pana XY – ilustrační foto; foto 5 – Modrý NSU Prinz, kterým jezdil Oto H. z Německa, příbuzný pana XY – ilustrační foto; foto 6 – Teta Marie, díky které měl otec autora tohoto článku v práci problémy – teta bydlela v tehdejší kapitalistické Německé spolkové republice; foto 7 – Evidenční seznamy bývalé Státní bezpečnosti (StB) a Vojenské kontrarozvědky (VKR) obsahují různá jména. Tak například v jižních Čechách je evidován v Protokolu registrace svazků spolupracovníku i Josef Zoch pod krycím jménem Liška. Těžko říct, o koho jde. Budeme ale pátrat, autor tohoto článku má naštěstí s lovem lišek bohaté zkušenosti… Poznámka: Obličej autora je zakrytý, jelikož ve Strakonicích jsou darebáci, kteří vykrádají weby a potom získané fotky zneužívají.
Autoři a zdroj fotografií: Foto 1 až 3 – abscr.cz; foto 4 – classicdigest.com; foto 5 – wikiwand.com; foto 6 – archiv redakce; foto 7 – archiv redakce + abscr.cz.