Zpět na úvodní stránku
Městské kulturní středisko ve světle důkazů a faktů – 1. část
1.2.2016. V Městském kulturním středisku ve Strakonicích (MěKS) se toho od voleb v roce 2014 událo skutečně hodně. V našem dalším seriálu se na jeho činnost podíváme trochu podrobněji. Obsáhne vše mimo Strakonickou televizi, která má vzhledem ke svému rozsahu svůj vlastní seriál. Zaměříme se i na nového ředitele, který je podle vyjádření starosty Hrdličky „špičkovým manažerem“ (web Strakonického deníku, 25.11.2015). Že je to ale asi „trochu“ jinak, se ve Strakonicích v poslední době stává již místním folklórem.
Obsah článku:
- Úvod seriálu o Městském kulturním středisku ve Strakonicích;
- Působení ředitele Christelbauera v kulturním domě v Záboří a v hudební skupině Hrc Prc pohledem autora knihy „Zápisky Ochotníka“ – v pokračování půjde o pohled dalších osob.
Foto 1: Obec Záboří, vstupní silniční značky – dřívější působení ředitele Christelbauera na poli kultury
Ředitel Christelbauer je na zastupitelstvech, na internetu i v tisku prezentován jako člověk, který doslova zachránil strakonickou kulturu před údajným destruktivním působením předchůdců. Jeho úspěchy se prezentují jeden za druhým. Co se týká financí, ředitel Christelbauer na všechny strany dává na vědomí, že on vlastně peníze nepotřebuje – on má prý peníze z toho, co ušetří. Trochu to ale připomíná vtipy o legendárním herci Chucku Norrisovi. Tak třeba: „Chuck Norris nemá bankovní účet, vždycky jenom oznámí bance, kolik potřebuje“. Nebo: „USA by ušetřily miliardy dolarů, kdyby si místo armády najaly Chucka Norrise“. A ještě jeden: „Chuck Norris postavil dům, ve kterém se narodil“. Namísto jména herce si stačí dosadit František Christelbauer…
A v čem je ona podobnost? Ještě jeden rok, a ředitel Christelbauer ušetří pravděpodobně více peněz, než kolik dostane. Problém je v tom, že současné vedení města mluví až o neskutečných úsporách. Ty si ovšem nikdo nemůže ověřit díky chybějícím podkladům. Zatím jde pouze o krásné pohádky a především sliby. Ředitel Christelbauer dostal třeba na rok 2015 oproti minulým letům rozpočet nižší cca o 3 – 4 miliony Kč. Podle starosty Hrdličky pak z toho mála ještě ušetřil „pomalu 8 mil. Kč“ (9. ZM, 1:52:24). Naskýtá se otázka, zda se v MěKS vůbec vyplácí výplaty a platí například elektřina.
Strakonická Veřejnost na svém webu dne 30.1.2016 v článku „Na divadle už uvidíte i z poslední řady“ (http://www.strakonickaverejnost.cz/node/263) ovšem píše, že ředitel Christelbauer ušetřil „takřka 2,0 mil. Kč“ Kč. Tedy necelé 2 mil. Kč. Nové vedení Strakonic hází miliony tak, jako kdyby se rozhodovali, zda v potravinách koupí jeden nebo dva rohlíky. Kolik tedy ředitel Christelbauer skutečně ušetřil? Nepravdou je i často uváděný údaj, že se cena výsuvného hlediště v Kulturním středisku vešla do 2 mil. Kč. Je to hodně laciné a neseriózní uvádět cenu bez daně z přidané hodnoty. DPH přitom činí 414 267 Kč!
Čtenář se nyní možná ptá, jak to tedy s radikálním šetřením v MěKS ve Strakonicích skutečně je. A jak to je s deklarovanými výsledky ředitele Christelbauera. Například co se týká zajištění stupňovitého hlediště, nákupu ozvučovací techniky apod. Přesné výsledky hospodaření od voleb v roce 2014 budeme bohužel znát až v době, kdy na vedoucí místo dosedne nový ředitel. Ten snad současné finanční toky v MěKS rozkryje. Třeba přitom i zjistí, co se stalo s rezervními fondy v MěKS ve výši 4 221 280,32 Kč. Ty novému řediteli zanechalo odstupující vedení. Ovšem i přes současné neprůhledné hospodaření v MěKS se budeme snažit alespoň částečně rozkrýt praktiky ředitele současného.
Vraťme se v naší první části nejprve do počátku devadesátých let minulého století. Konkrétně na působení ředitele Christelbauera v kulturním domě v Záboří (lidově Zaboří) a v hudební skupině Hrc Prc. Možná se to někomu zdá neaktuální. Proč se navíc vracet o tolik let zpátky? Věřte ovšem, že má význam podívat se na dobu, kterou se ředitel Christelbauer chlubil v rámci svého vítězného tažení do čela strakonické kultury. Mnohé to napoví.
Hudební skupina Hrc Prc vzniká ve Strakonicích někdy počátkem devadesátých let minulého století a současný ředitel MěKS Christelbauer v ní působil jako kytarista. V té době provozoval současně i kulturní dům v Záboří. Obojím argumentoval při svém zvolení do funkce ředitele MěKS ve Strakonicích. Dokládal tak své zkušenosti na poli kulturní sféry. Abychom jeho činnost a zkušenosti mohli porovnat s ostatními kandidáty, je zapotřebí si obě jeho angažmá trochu více přiblížit. Dokumentují jak jeho uměleckou dráhu, tak i manažerské zkušenosti, jimiž údajně tak převýšil ostatní kandidáty ve výběrovém řízení na pozici ředitele MěKS ve Strakonicích.
V dnešní první části si působení ředitele Christelbauera přiblížíme pomocí literatury. Jeho manažerské zkušenosti totiž pronikly dokonce až do oficiálně vydané knihy. Tou je práce Jiřího Vokouna „Zápisky ochotníka“, kterou najdeme i v knihovnách (VOKOUN, Jiří. Zápisky ochotníka. 1. vyd. Lišany: M. Rajchl, 1998, 135 s. ISBN 80-902320-1-9.). Kniha dokumentuje rovněž i kulturní přínos ředitele Christelbauera. Čtenář nechť posoudí sám, co si z jeho koncertů asi návštěvníci odnesli – zejména ti mladší. Vypráví Jiří Vokoun, tehdejší člen skupiny Hrc Prc. Aby nemohly být úryvky označeny jako vytržené z kontextu, u každého je uvedena přesná strana, ze které bylo citováno.
Foto 2: Titul + ilustrace z knihy „Zápisky Ochotníka“, str. 12
Vyrážíme na akci. Dnes je to Blatná – LEV… Pan hostinský se tváří téměř mile, tedy v rámci možností. Měli sem, ke Lvu, slíbenou sérii několika našich vystoupení. Jenže náš kytarista František si pronajímá sál v Zaboří, čímž se naše plány do značné míry změnily. Sice to zní dost absurdně, ale není možné, aby Hrc hrál v okolí a současně byla u Franty v Zaboří zábava… kazili bysme našemu Frantovi kšeft. Neboť jsme kamarádi a chápeme co je kolektiv, rozhodl parlament kapely tak, že přednost budou mít zábavy v Zaboří před zábavami Hrc Prc. František se iniciativně uvolil, že všechny takto torpédované akce osobně zruší. Ono totiž odříct slíbenou zábavu není právě příjemná záležitost. (str. 45-46)
Přichází představitelka pořadatelů a dožaduje se plakátů na příští zábavu. „Počkej, počkej, to přece rušil Franta, určitě mi to říkal!“, bráním se překvapeně v neblahé předtuše standardního manažerského výkonu našeho umělce. „To teda nerušil a nekecej, ve středu tady byl se zbožím, mluvili sme spolu a neříkal nic!“, vyjíždí poněkud ostřeji přítelkyně a začíná jí tuhnout vřelý úsměv. „No, víš,“ blekotám, „von Franta… Zaboří… hospoda, zábava, konkurence… he he, víš…“ a zmateně vysvětluji „Zabořskoprcalský paradox“. (str. 46)
Průběh večera dostává obvyklý neměnný kolorit. Publikum chlastá, kapela zrovna tak. Kamarád…, který v současné době pořádá zábavy v Zaboří, hodnotí obvykle naše akce slovy: „Perfektní atmosféra, co? Lidi se bavili… Všude bylo nablito!“ (str. 12-13)
Maně si vybavuji scénu, jak jistá oblíbená pražská kapela, které jsme dělali v Zaboří předskokany, prchala v hrůze z jeviště, domnívajíc se, že je vypískána. Profíci prostě nemohli pochopit, že bombardování hudebníků poloprázdnými kelímky a halasné pokřikování lichotek ve stylu „Fuj, prasata" patří na Blatensku k nejvybranějším projevům přízně předváděnému umění. Taneční zábava končí za projevů maximálního rozkladu společnosti. (str. 13)
Ve chvíli, kdy vcházíme na sál, nastává konečně vytoužený malér. Hlavní pořadatel tasí láhev becherovky. Sami jsme dovezli také přehršel alkoholu - stále je co slavit. O osudu kulturní úrovně taneční zábavy je tedy definitivně rozhodnuto už asi v půl sedmé. Začínáme na čas – na jevišti panuje povznesená nálada, přiožralí umělci se blahosklonně usmívají se souhlasným výrazem v očích do davu a ten je ignoruje. Prostě symbióza… Mezitím se na jeviště vyplazí značně odrostlá dáma… Elegantně krouží mezi mými kytarami slalom a znechucena naším nezájmem několikrát vydatně blije do kabelů. (str. 16)
František si při jednom obzvlášť náročném metalovém riffu zamotává části rozevlátého oděvu do kytary a po chvíli usíná zmožen bezvýsledným vyprošťováním korálků ze strun… Výkřiky, kterými se s námi loučí skalní fandové (Táhněte, hovada!), opětujeme… I sexuální deviantky nalezly v prostorách za jevištěm pochopení a uchlácholení. Mistři balí své milované bedny a utírají z kytar zbytky alkoholu, vychrstaného tam davem. Pouze několik nezasvěcených podivínů, kteří přišli kvůli hudbě, nespokojeně mrmlá. Ale nás, žoldnéře vyzbrojené vědeckou nenávistí k umění, nemůžou nikdy NASRAT! (str. 18)
Mnohokrát jsem si představoval, co si asi pomyslel nezasvěcený člověk, který omylem vlezl na naši zábavu. První pohled takového návštěvníka zamířil bezpochyby na jeviště. Ostatně právem – děly se tam pozoruhodné věci. Muzikanti v té době seděli na židlích… neboť co chvíli někdo v opilosti usnul a upadl. Ne, že by se v sedě přestalo usínat, ale aspoň si nikdo nerozbil hubu…. Tyto celebrity místního hudebního světa spolu měly mnoho společného (Poznámka autora článku: jedním ze dvou jmenovaných byl František) – nezměrné hudební nadání, profesionální technické vybavení a hroší dávku lenosti. A tak i přes jejich virtuozitu, charisma a odzbrojující ostrovtip jsem s nimi zažil pěknou řádku situací, ve kterých se o mě pokoušely mrákoty a dodnes mi při pouhé vzpomínce naskakují pupínky… A kdo za ranního kuropění někdy rozvážel po okrese ožralé muzikanty, ví, co to je za řeholi. A vydržet to častokrát i dvakrát týdně po několik let, to by dokázal málokdo. (str. 20)
Samo vystoupení proběhlo kupodivu téměř bez komplikací. Jenom mě mrzelo, že už nebyl přítomen kapelník od legendární skupiny Faust. Ten totiž vždy, když František zkazí nějaké sólo, přijde k jevišti a na provinilého nešťastníka plivá. Tentokrát by František dohrál velmi, velmi zavlhlý. (str. 27)
Úderem deváté hodiny, kdy je kapela navzdory dohodě neustále nezvěstná, začínám být zvolna silně nasrán. Otráveně vyrážím na trestnou výpravu. Asi tak před čtvrt na deset se mi je podaří vyslídit ve výčepu. „Sráčové, dem hrát!“ zní má rozzlobená výtka… Píchnutí do vosího hnízda je taky dobrá blbost, ale napadnout sebelibost přiožralého umělce, to je vyloženě katastrofa… Vracím se na sál a tam prvně před kamarády prohlašuji, že nemám na to, abych déle setrvával v partě takovéhoto naturelu. (str. 46)
Zábava se dostává do norem, běžných pro tyto končiny. Bordel neskutečnej, ale do zpráv na Nově to ještě není. (str. 47)
Kolem desáté přicházejí na jeviště dva pánové silně podnapilého kalibru… Chvíli kolem mě krouží a poté se začínají domáhat zábavy do Doubravice. Mají však naprosto nemožný termín… Znovu vysvětluji, že jim nemůžu nic slibovat, protože Franta třeba sežene do Zaboří nějakou kapelu, která třeba bude mít náhodou volno zrovna ten den, co jsem jim slíbil do Doubravice a my by sme mu přece nemohli kurvit kšeft tou Doubravicí… Franta pochopitelně u sebe itinerář nemá, zapomněl ho doma… SOBOTA. František svůj rozpis pochopitelně zase zapomněl doma, takže hoši vytoužený termín dostat nemohou. Vysvětlit jim proč, to také nezvládám a rady ostatních umělců, abych je poslal do řiti, to také není můj manažerský styl. (str. 47-49)
Foto 3: Ilustrace z knihy Zápisky Ochotníka, str. 43 + foto Františka Christelbauera z doby jeho působení v Záboří
Situace je dost zoufalá, ale nějakým způsobem se vymlouvám a snažím se sehnat muzikanty. Nejsou! Přešlapuji už asi půl hodiny po jevišti a trapně čekám. Platící diváci začínají tušit, že se nějak podezřele dlouho neozývá kravál a dávají najevo nervozitu. Přilétají první kelímky, obvyklé výkřiky: „Hovada!“ přestávají znít přátelsky… Při další přestávce… Ani tentokrát neponechávají hudebníci nic náhodě. Opět po nich není půlhodinu vidu ani slechu. Kelímky kolem mě – reprezentanta, který je jediný na ráně, jen sviští. V nečekaném okamžiku přilétá pět kelímků, zasunutých do sebe, nacucaných zvětralinou. Přímý zásah do obličeje, kombinovaný se sprchou vůně chmelu. HNUS! Stávám se mužem, který vidí rudě. Po třičtvrtěhodině přestávky se objevuje… a sděluje mi, že je večeře. „Jaká večeře? De se hrát! Řekni jim, že se de hrát. Lidi nadávaj!“ ječím a u úst se mi objevuje pěna… Proto zhnuseně opouštím jeviště. Kapela sedí v salonku a v pohodě žere… Vracím se na jeviště sám. Majestátní průvod přežraných budulínků se objevuje po dalších deseti minutách. Laxně usedají a spokojeně oteklí culí se do davu. O mě se pokoušejí mrákoty. Taková dezorganizace tu ještě nebyla…. v mé hlavě se pozvolna začíná rodit nesmělé podezření: Dělám určitě tu muziku pro radost??? (str. 50)
Nezdravá situace v kapele nenápadně vyústila ve vleklou krizi, která nakonec vedla k mému odchodu z řad Hrc Prc… Moje poslední období v Hrc Prc skutečně nebylo spokojené. (str. 44)
PROLOG
Kluci, docházej nám plakáty, bude třeba nechat natisknout nový!
Ty vole, to stačí napsat štětcem na ňáký noviny. Vyserte se na plakáty, ty sou zbytečný, lidi si to stejně mezi sebou poví, kde hrajem! (Poznámka autora článku: Jak moc to připomíná ředitele Christelbauera a jeho současné šetření v MěKS!…)
Kluci, tady sem namaloval předlohu. Vy teď jezdíte hrát s DOLLY do Blatný, tak to tam domluvte v tiskárně, jo?
hmmmm
O týden později
Kluci, jak to vypadá s těma plakátama!?
Jó, no jo, to je zařízený, to víš, to je v pohodě.
O další týden později
Kluci, ty starý plakáty už končím, zbývá už jen na pět zábav, jak to vypadá s tou tiskárnou?
Jo, to sme ti chtěli říct, víš, vona ta stará matrice… asi se to ňák ztratilo…
Ale, vždyť sem vám dával novej originál!!!
Jo? Tak se teda ztratil i ten.
Další týden
Kluci, tady máte další originál, zařiďte to v tej tiskárně, jo?
Jo, jo to víš…
V dalších třech týdnech se opakuje
Jak to vypadá s těma plakátama?
Jo, jo už budou – příští tejden!
O tři týdny později
Telefonát:
Halo, tady tiskárny Blatná.
Dobrý den, tady Vokoun, Strakonice. Prosím vás, mám u vaší firmy už asi měsíc objednáno tisíc plakátů A 2 s nápisem Hrc Prc. Už bych je nutně potřeboval. Jak to s nima vypadá?
Někdo si z vás vystřelil, pane! Stroj na plakáty A 2 v Blatné nikdy nebyl!
Nashledanou!!!!! (str. 44-45)
Tolik citace z knihy o manažerských schopnostech ředitele Christelbauera a členů Hrc Prc, i o přínosu jeho hudební skupiny pro strakonickou kulturu a kulturu vůbec. Není asi divu, že autor knihy na spolupráci s Hrc Prc rezignoval… Ředitel Christelbauer dnes hraje v jiné kapele. V jejím repertoáru se zpívá mimo jiné o prdelích a kurvách. Není potom divu – s připočtením angažmá ředitele Christelbauera v kapele Hrc Prc, že například za jeho vedení kultury ve Strakonicích nemají šanci vést taneční manželé Kohoutovi. Ti totiž v rámci svých tanečních kurzů učí základy společenské výchovy a etikety.
Příště se podíváme i na pravdu ohledně působení ředitele Christelbauera v kulturním domě v Záboří – ani tam to nebylo podle Christelbauerovy verze. K tomuto a mnohému dalšímu se dostaneme rovněž v dalších částech našeho seriálu. Třeba potom zazní podle knihy „Zápisky ochotníka“ i oblíbená reakce Františka Christelbauera – „Ty vole, to je bomba!“ (str. 26).
P.S.: Výše uvedený článek by nikdy nevznikl, kdyby se události přes dvacet let staré netýkaly nynější činnosti ředitele Christelbauera v MěKS a způsobu jeho podivného vítězství ve výběrovém řízení na ředitele MěKS. On sám zmiňované události prezentoval jako zkušenosti z oblasti kultury a manažerského řízení.
Karel Janský
Poznámka: Článek byl původně zveřejněn na stránkách eStrakonice.cz.
Obsah fotografií: Foto 1 – Obec Záboří, vstupní silniční značky – dřívější působení ředitele Christelbauera na poli kultury; foto 2 – Titul + ilustrace z knihy „Zápisky Ochotníka“, str. 12; foto 3 – Ilustrace z knihy Zápisky Ochotníka, str. 43 + foto Františka Christelbauera z doby jeho působení v Záboří.
Autoři a zdroj fotografií: Foto 1 – Karel Janský; foto 2 – kniha Zápisky ochotníka – titul + ilustrace ze str. 12; foto 3 – kniha Zápisky ochotníka – ilustrace ze str. 43 + foto archiv – údaje o majiteli fotografie nejsou zveřejněny z důvodu ochrany jeho soukromí.